Ten pohled známe všichni. Někam jedeme, a kolem dokola vidíme pouze obrovské lány polí, kam až oko dohlédne. Jsme přitom přesvědčeni, že zde pro nás roste jídlo a že zemědělci, kteří zde pracují, ví, co dělají. To je však chyba.

V dnešní době je zemědělství byznys jako každý jiný, a to poměrně tvrdý. Cílem není produkovat potraviny, nýbrž dosáhnout zisku, a to jakýmkoliv nezbytným způsobem. Tento přístup však půdu ničí a v budoucnu povede k mnoha problémům. K tomu přispívá fakt, že většina hospodářů není vlastníkem půdy, kde pěstují, nýbrž nájemci. Proto k ní také nemají prakticky žádný vztah. Znamená to také, že nemusí přemýšlet v dlouhodobém horizontu. A majitelé se příliš nestarají, co se tam děje, dokud jim platí nájem.

Často jsou to soukromé osoby, kterým byla půda vrácena v restituci. Avšak ti na rozdíl od svých předků žijí ve městě a mají úplně jiný životní styl. Vrátit se na pole se chce málokomu. Zároveň však ví, že půda je cenná komodita, kterou je však třeba udržovat. Udělají tedy tu nejjednodušší věc, půdu pronajmou těm, kteří na ní pěstovat chtějí. To však přináší několik problémů

V první řadě jsou zde obrovské lány polí. Ty vznikají tak, že si zemědělské firmy pronajmou či koupí půdu od několika sousedících vlastníků a spojí ji v jedno velké pole. To však není pro naši krajinu příliš vhodné, neboť déšť následně bez překážek splavuje vrchní, úrodnou vrstvu půdy.

Pro zemědělce jsou však tyto velké plochy výhodné z hlediska zisku. Předně mohou sázet na celé ploše, aniž by se museli mít mezery na cestách mezi jednotlivými políčky. To znamená vyšší produkci a vyšší zisk. Dále je tam snazší práce s těžší mechanizací, což je určitě také plus. Z jejich hlediska tedy zemědělci nemají důvod udržovat menší políčka nebo na nich nechávat remízky či stromky. Snížil by se jim zisk, což by v tvrdé konkurenci mohlo být až likvidační.

Dalším problémem je skladba plodin. Jak bylo již řečeno, zemědělství je podnikání jako každé jiné. Dává tedy smysl, že budou sázet především plodiny s nejlepším poměrem nákladů a výnosů. V dnešní době se jedná především o kukuřici a řepku, až na třetím místě je pšenice.

Tyto plodiny však mají své nevýhody. U řepky je to velká chemizace, tedy postřiky různými prostředky, která je nutná pro dosažení maximálního výnosu. Problémem kukuřice jsou mělké kořeny, které prakticky nedrží a neproráží půdu do hloubky. V době sucha tak umožňují odplavování velkého množství ornice při letních prudkých deštích.

Navíc většina z této produkce nejde na jídlo. Řepka se používá především k výrobě bionafty a kukuřice jako biopalivo nebo na siláž.

Toto jsou jen některé problémy, které naše zemědělství trápí. Řešením by bylo nastavení dotací tak, aby se mnohem více vyplatilo chovat se ekologicky než koukat pouze na výnosy a na zisk. Toho se však nejspíše nedočkáme, dokud nenastanou opravdové problémy.