Vniknout do hořící výhně, vyšplhat po žebříku, trefit se hadicí kam je potřeba, to vše musí erudovaný hasič umět na jedničku. Proto to musí také natrénovat. Neudržíte splašenou hadici bez tréninku, tak jako nevydržíte s dechem při požáru. A když už se tedy nacvičuje, trénuje, a tak všelijak, co u toho zjistit, kdo je rychlejší v tom, neb onom a kdo zaostává. A tak se pořádajírůzné hasičské soutěže, kterým se dohromady říká TFA. Na vesnicích se ovšemže provádí v mnohem odlehčené formě.
Údajně vznikla z nedorozumění v USA, kde hasiči jen testovali techniku a demonstrovali, že není v pořádku. Udělali z toho soutěž a ta se rozletěla do celého světa.
Ale pozor, tyto soutěže se nepořádají jen na vesnické úrovni několika bodrých strýců a tatíků s pivním bříškem. Kdepak. Mají mnohem vyšší úroveň a to takovou, že mají naprosto přesná a přísná pravidla, která potvrdil i sám generální ředitel brig. gen. Ing. Drahoslav Ryba v. r. a vydal k nim i pokyny, a to již v únoru roku dva tisíce patnáct.
Protože se jedná o soutěž pro hasiče, soutěží se v disciplínách, které jsou pro ně jako stvořené. Nedá se přesně citovat pokyn výše uvedeného generálního ředitele, na to by zde nestačilo místo, proto jen uvedeme, že je zde důležitá rychlost a nacvičené pohyby. Běhá se s hadicemi, tedy správně proudnicemi, musí se bleskurychle spojovat, leze se tunelem, šplhá po žebříku, zápolí (obrazně řečeno) s kladivem, cvičí s figurínou, a ještě leze do schodů. To vše se musí zvládat co nejrychleji, aby to nedopadlo jako na Slovácku, kdy vpadl hlavní velitel hasičů do šatny a zavelel. “Tož chlapé, ešče jedno kolo karet, dvě rundy slivovice a jedeme”. A když přijeli na místo požáru, tak už prý zedníci “míšali maltu na novů chalupu”.
Celá soutěž je prováděna jejími účastníky v “plné polní”, tedy v kompletním skafandru a s kyslíkovým přístrojem. Takže to asi nebude sport zrovna pro každého.